2. hůlkovědná stáž
V. N. W.
Dnes stojíš před stavením ve značném předstihu. Husa Ignác si tě nedůvěřivě měří pohledem z nedaleké ohrádky, ale to tě už nemůže zaskočit. Máš před sebou již druhou stáž a tak ani nečekáš na majitelku, vtrhneš do krámku a usadíš se do volného křesílka u kotlíku. Brzy se ozve dupot podpatku na schodišti — ve dveřích se objeví Giddelie, tak tak se vejde do rámu dveří. Nezdá se, že by tě zaregistrovala, začneš se proto bát o vlastní život, když vrávoravě překročí místnost a vinou gravitace padne do křesla. Ano, přímo do toho, které bylo před pár vteřinami tvé. Ještě, že tě famfrpálový kapitán vždy tak prohání!
Ale… co teď? Než stihneš hodnocení stavu majitelky řádně zhodnotit, ozve se hlasité /=BŘINK =/a korbel, který Giddelie dosud držela v ruce, se rozleje po podlaze. Krámek začne zapáchat po Máslovém ležáku. S rumem. Zašklebíš se. V tomto stavu asi Giddelie dnešní zákazníky nezvládne.
“Po— /=hek =/— cem!” přivolá tě a velkou rukou tě popadne za rameno. “Musiš — /=škyt =/— musiš tady paninku obsloužit.” Zarazíš se. Jakou paninku?
Obezřetně se otočíš a opravdu — na to, že Giddelie právě bojuje s několika promile alkoholu v krvi, příchozí zákaznice si všimla daleko dřív. Nebo máte skupinové halucinace. I to je možnost.
Všimneš si, že je zákaznice velmi elegantně upravena. Vlastně jediné, co její dokonalý komplet kazí, je pohrdavý úšklebek na tváři. Nu, trochu chápeš, i ty máš problém věřit profesionálům v podnapilém stavu.
“Prosím, jaké je vaše přání, /=milá =/paní?” usměješ se na ni, zatímco se nohou snažíš odklidit rozkutálený korbel na podlaze.
“Hmpf,” procedí skrz zuby téměř neslyšitelně, “můj syn potřebuje hůlku. Jde poprvé do školy.”
Ať se díváš, jak díváš, jejího syna nikde nevidíš. “On tu není s vámi?”
“Ne,” odsekne žena. “Je mu teprve 11, ještě by z toho neměl rozum.”
Aha, pomyslíš si. Nevybírá si náhodou hůlka kouzelníka?
“To neee,” ozve se poněkud hlučně Giddelie. “On tu — /=škyt =/— musí bééét.”
Rychle Giddelii zacpeš pusu kusem žvýkačky, co najdeš v kapse. “Váš syn tu musí být s vámi, abychom mu hůlku maximálně přizpůsobili,” snažíš se vysvětlit klidně.
“Je mu 11? J e d e n á c t,” opakuje žena. “Nemá z toho ještě rozum?”
V duchu si povzdechneš. “Tak nám ho alespoň popište, prosím.”
Žena pokrčí rameny. “Má světle hnědé vlasy, je nízký a hubený.”
“Neee,” vyprskne do kotlíku Giddelie rozžvýkanou žvýkačku. “Povahuu!”
Omluvně se na ženu zadíváš. “Paní…” začneš, ale uvědomíš si, že její jméno vlastně neznáš.
“Paní Lécuyerová.”
“Paní Lécuyerová,” snažíš se nezlámat si jazyk, “jaké jsou záliby a koníčky vašeho syna? Čím víc nám toho o jeho charakteru a zálibách povíte, tím snadněji se nám podaří vytvořit lépe padnoucí hůlku.”
“Co já vím? Tak se na něj nějak magicky napojte, ne? Pochopitelně jsem ochotna si za kvalitní práci připlatit.” Paní Lécuyerová do tvých dlaní odhodí těžký měšec plný galeonů. Ty: