4. hůlkovědná stáž
V. N. W.
Když do chatrče tentokrát vejdeš, má už Giddelie nalito a srká kdo ví kolikátý drink. Povzdechneš si, ne proto, že by ti ani nenabídla, ale protože tušíš, že dnešní stáž zase budeš muset odpracovat. Proto tě mile překvapí, když na tebe majitelka krámku promluví a nezní vůbec opile: “Jen si to přečti!” pokyne ti hlavou směrem ke konferenčnímu stolu u křesla.
Na stolečku vidíš psaní. Papír je drahý, tvrdý, lesklý se stříbrnými odlesky, psaný krasopisným úředním písmem. Stojí na něm: /=Vážená paní Iradas, již dlouho bažím po osobním setkání, ale nemohu si tento luxus dovolit, neboť, jak jistě víte, a že Vy dozajista víte, mám neodkladné záležitosti týkající se chodu a řízení mého překrásného hotelu — do kterého jsem vás několikrát zval a má nabídka stále platí — tudíž není v mých silách Vám oplatit osobní setkání. Jelikož můj otec zemřel v požehnaném věku 114 let, zdědil jsem po něm nejen jeho podnik, kterému jsem vtiskl známé jméno — totiž Hotel pro slavně neslavné upíry (neplést s tím mudlovským v Tokyu!!!), krotitelné vlkodlaky a kouzelné tvory všech možných končetin a nekončetin — nezměrnou reputaci a osobitost, jež skoro žádný hotel podobného typu u nás nemá, ale také jeho velmi mocnou hůlku. I možná se mi vysmějete, překrásná paní Iradas, ale můj drahý tatík si velice požadoval již poněkud senilního Ollivandera a jeho hůlka byla z lísky s jádrem z žíně z jednorožce. I tak se stalo, že po smrti mého otce přestala fungovat a, s prominutím, zchřadla až umřela.=/
/=Hůlku jsem zdědil, aby mi pomáhala s chodem a řízením mého slavného hotelu, ale copak si teď mám počnout s kusem nemagického klacku? Je mi jasné, že Vám tento dopis přivodí chmury na tváři, promiňte mi to, drahá paní Iradas, nebylo to mým cílem. Kdyby stařeček pozorně poslouchal svého tolik zbožňovaného Ollivandera, jistě by věděl, že si pořídil hůlku náchylnou k vlastní sebedestrukci po smrti majitele. =/
/=Moje Giddi, já Vás žádám, prosím, klečím u toho na kolenou, ale to tam nepište, Šemesto, o náhradu jádra této hůlky, kterou Vám v příloze zasílám spolu s dopisem. Pevně věřím, že mi pomůžete a pokud si mohu dovolit malý tip a zasáhnout Vám do řemesla, hůlka se se mnou jistě lépe sváže, pakliže do jádra přidáte něco ze sebe, má Giddelie.=/
/=Váš trpělivý ctitel,=/
*-/=Laurenc Diblík=/-*
Páni! Giddelie že má tak bohatého ctitele? Ale nezdá se, že by z něho byla moc šťastná… Ať už její historie s pánem jaká chce, kopne do sebe hůlkovědkyně poslední pohár ohnivé whiskey a rázně přejde ke kotlíku. “Podej mi hůlku,” natáhne ruku a ty bez váhání předmět podáš.
/=KŘUP=/. Zděšeně vyvalíš oči. Giddelie hůlku zlomila vejpůl. “Ale—” ani ze sebe nestačíš vykoktat proč a už si to majitelka kráčí k polici se dřevy.
“Laurenc Diblík není vůbec jako jeho otec Klement. Je otevřený, milý, má podnikavého ducha a je to gentleman se srdcem na pravém místě, ale za to je emocionálně velmi nestabilní. Líska by nerozdýchala hned první moment, kdy by se naštval, protože v hotelové kuchyni došly kremrole a nemá teď čím obsloužit významného hosta z rakouského ministerstva. Jeho otci sloužila jen proto, že byl emocionálně rezervovaný a neprojevil ani špetku lítosti nad smrtí jeho nejstaršího syna. Jediný důvod, proč kolem ní vytvořil takové haló, je fakt, že díky ní našel na nehostinném kusu země podzemní vodu a vybudoval tam zchátralý hostel, kde se sdružovala podivná chamraď z okolí!” Poslední slovo Giddelie div že nevyprskne, naštěstí už stojíš s nachystaným pohárem vody pro sebe a pohárem whiskey pro ni.
“Dám si vodu, když si dáš whiskey,” zamračí se na tebe a zdá se, že je jí úplně jedno, že je tohle školní stáž a ty jsi nezletilý kouzelník. Ty: