5. hůlkovědná stáž

Když však vejdeš do místnosti, už zde stojí malý obtloustlý pán. Má vtipný klobouk ve tvaru foťáku, křiklavě žluté boty a poctivě pěstěný a do vrchu stočený knír. Když uvidí tvůj outfit, ruka mu automaticky spadne ke kouzelnickému fotoaparátu, ale pak jako by se mu přestalo líbit, co vidí, a tak se jen otočí na Giddelii, která ho převyšuje nejméně o tři hlavy, a táhlým hlasem odsekne: “Jak dlouho?”

“Výroba hůlek je náročný proces, pane Shermane, nemůžu říct, jak dlouho to bude trvat, když jsem ještě ani nezačala.”

“No dobrá, dobrá, já si tu tedy sednu a počkám. Ale abyste věděla, dělám to hrozně nerad. Na půl čtvrtou mám domluvené klienty, jdu totiž fotit paní Viteri, co bydlí kousek odtud a nedostal jsem zaplaceno předem. Tak spěchám.”

“Myslíte stařičkou paní Viteri rozenou 1879?” optá se ho, zatímco tě dloubne do ramene, ať jí doneseš dubové dřevo.

“To nevím, není slušné ptát se ženy na věk, údaje si nezjišťuji, jednám se svými klienty fér.”

“Ale vždyť mi zrovna včera přišlo oznámení, že je paní Viteri již pod drnem? Chtěla přece navštívit syna do Verchojanska, ale při přemístění málem přišla o ruku.”

“A? Vykrvácela?”

“Kdepak, měla na sobě tvrdý kožich polárního medvěda.”

“Tak, co se stalo?”

“Nízká teplota ji zmrazila magickou substanci v hůlce, takže všechna kouzla, co se pokusila vykouzlit, selhala.”

“Copak nevěděla, že bude na Sibiři zima?”

“Její syn pracuje v kouzelnickém hotelu Vyhlídka Janské lázně. Jen zkomolila název.”

“U Merlina! Jak tedy věděla, že si má obléct kožich?”

“Ona tam jela v letní košilce a punčocháčích, pane Shermane, kožich medvěda získala až na místě.”

“Tvrdá to žena,” kývne obézní pán v uctivém gestu, “tím lépe pro mě. Posmrtné fotografie se vždycky náramně dobře prodávají. Ale to zase pozor, nedívejte se tak! Vyžádám si od její pozůstalé rodiny souhlas, jednám totiž vždycky fér!”

No jistě, pomyslíš si, protože získáváš dojem, že pan Sherman rozhodně vždycky fér nejedná. 

“No, počkat, počkat, mladá paní. Je tohle jilm? To já poznám! Charakteristicky voňavé dřevo spojováno s ženským elementem. Podívejte, já nejsem žádná žena. Myslím, že to je dostatečně jasné, že vyzařuji takovou tu macho energii, no ne?”

“Pochopitelně, ale nebojte, zvolila jsem vám dubové dřevo, symbol pro hlavní bohy. Někdy se mu též říkalo dřevo blesků. Je pro autoritativní, vůdčí a moudré osobnosti—”

“No to nevim, minule jsem si kupoval od Ollivandera, vybrala si mě tam dubová hůlka s blánou z dračího srdce a musim říct, že větší šunt jsem neviděl. Myslel jsem, že tady si můžu vzhled i materiály vybrat? Dub nechci v žádném případě, ten mi nesedí. A pozor!” Nadskočíš, jak se jeho táhlý tón rázem promění na velmi ostrý a hbitý. “Váš stážista mi tam dává jinou ingredienci, než jsem chtěl. Co to je? Kapradí? Nějaká chamraď určitě, to tam nechci!”

Cítíš, jak Giddelie vedle tebe pění. Vrhne na tebe pohled, který jasně říká, že pokud pána nesneseš ani ty, popadne ho obryně za jeho křiklavě žluté boty a prohodí i s knírkem za husou Ignácem. Ty: