6. hůlkovědná stáž

“Tady jsi, výborně,” volá tě hůlkovědkyně už ode dveří a překvapivě u toho žádného panáka do sebe neklopí. “No co se tváříš jako vyoraný hrabák? Dnes bude skvělý den, cítím to v kostech! Jsem vzhůru už od šesti a zatím jsem zvládla obsloužit dva zákazníky! Jestli se dveře takhle budou trhnout dál, máme do večera co dělat!”

To je potěšující, řekneš si v duchu a nedočkavě si stoupneš k oknu s nadějí, že nově příchozího klienta zahlédneš.

Po první hodině čekání vytáhne Giddelie z vitríny láhev Ohnivé whiskey. Nenabídne ti.

Po druhé hodině už je ti u okna zima a navíc přes zadýchané sklo ani nejde vidět. Navrhneš Giddelii, jestli si nezahrajete alespoň Řachavého Petra, ale nemá zájem.

Když už se čekání chýlí k další celé, opatrně přejde k polospící Giddelii ve snaze jí sdělit, že máš plnou kopu domácích úkolů a že už ti nejspíš přišla sova od mámy a jestli té hnedka neodpovíš, tak ti pošle huláka a to bude fakt nepříjemné, když tu vrznou dveře a do místnosti vkročí hubený muž.

Hůlkovědkyni skřípot dveří probudí — nadšeně vyskočí z křesla, div že při tom nesvrhne polovypitou láhev a se zářivým úsměvem na tváři pozdraví: “Dobrý den, prosím, pojďte dál. Dneska máme napilno, ale určitě si na vás čas uděláme!”

“Giddelie, zlatíčko,” ozve se z potemnělého rohu u dveří a na světlo vyjde velmi pohledný… no, mladík už se mu přisoudit nedá.

“Borisi,” přecedí jméno skrz zuby majitelka krámku a její entuziasmus z návštěvníka je ten tam. Věru se nejedná o příjemné setkání.

“Haha, srdíčko, ani se nezeptáš, jak se má můj milovaný? To je přece slušnost. Berco se má fajn, ale to asi víš. Vlastně hups, zapomněl jsem, přestali jste být po OVCÍCH kamarádi.” Ani tobě už se nelíbí osobnost tohoto muže. “Ale nepřišel jsem si tě tu dobírat. To víš, Bercovi tvoje ‘hůlka’ moc nesloužila, tak si pořídil od Ollivandera. Lepší. No, poradil jsem mu s výběrem a to nejsem žádný hůlkovědný odborník, ale když on dělá tak náročnou práci bystrozorského lékouzelníka a ty směny má všeljaký, no vždyť asi viš. Vlastně, hups, hihi, pořád zapomínám!” 

Giddelie mezi zuby snad už mele vlastní kosti. “Tohle není kavárna, Borisi Márussone. Buď mi dej zakázku na hůlku nebo ti ukážu dveře.”

“Cheche, ale takové nevybíravé chování, sluníčko, to kdo tě naučil? Život? Ale neboj, nepřišel jsem tě tu jen popichovat. Ne každý může žít život po boku muže, který zachraňuje tisíce ohrožených! Beruška, tak říkám Bercovi, má svou kvalitu od Ollivandera. Já nic tak nóbl nepotřebuju, takže jsem zamířil k tobě. Sice máš hůlky poněkud předražený, ale za značku se asi platí nebo něco. Chtěl bych tam někde značku motýla. Víš proč, chichi, ono totiž Berco je na B, já su na B a dohromady dávají dvě B motýlí křídla, no není to rozkošný?” Boris nadšeně zatleská a zahihňá se asi o tři oktávy výš než je jeho standardní hlas. 

“Ale!” změní najednou tóninu a výhružně natáhne prst. “Pořád jsem recepční u svatýho Munga, takže žádný šunt mít nemůžu, dělám tam moc důležitou práci!” Jo, je ti to jasné. Celý den tak akorát uždibuje chlebíčky, co je líný odlevitovat na příslušné oddělení, a děkovné koše pro lékouzelníky si bere rovnou domů. 

“Fajn,” prohodí Giddelie jakoby mimoděk a odšourá se ke kotlíku.

“No, milá zlatá, to není všechno! Takhle mě odbýt! Pak se divíš, že ti tady ani nevrznou dveře. Berco se tě ptá, jestli se ti tu neochomýtaj nějací gangsteři. Měli nějakou velkou akci, byl jsem tehdy strachy doma, že se mu něco stane, a patrola odzbrojila dva členy gangu. No ale utekli jim, představ si a celý oddělení bystrozorů má teďka podezření, aby si nešli koupit hůlku! No psali o tom v každých novinách a každej prodejce hůlek měl do schránky dostat informační leták, tak se nedívej, že nevíš.”

“Mám už starou sovu, Borisi, co jí venku upadne, to mi sežere Ignác. Na kraviny já nemám čas.”

“No počkej, snad si nemyslíš, že Berco jako dělá zbytečnou práci? On tady zachraňuje životy, zatímco ty si tu spokojeně vaříš chlast v kotlíku!” Cítíš, že se musíš majitelky krámku řádně zastat.